Just Dream-3.časť

Prepáčte,že je to takto okopírované,ale inak sa nedalo :D PS:Katy,len tak ďalej :) Veľmi sa mi to páči :3
 ,,To mě mrzí slečno," vypravil ze sebe lékař. Slyšela jsem, jak znovu zašustil jehoplášť, když se zvedal ze židle vedle mépostele. Z tónu, jakým řekl, že ho to mrzíbylo znát, že to myslí víc než upřímně.Jemně mi stiskl rameno a pak tiše vyšel zmístnosti ven. Zabořila jsem hlavu dopolštáře, na kterém byl po chvilce velkýmokrý kruh, jak látka sála mé slzy.Moje poslední přání před tím, než jsemusnula bylo, aby se Niall vrátil...Ráno jsem se probudila do tichapřerušovaného jen pravidelným pípánímtoho přístroje vedle postele. Opatrnějsem se protáhla, ale bolesti jsem sestejně nevyhla. S potěšením jsem alezjistila, že je o něco menší než včera.Jsem zvědavá, kdy mě pustí. Nejspíš se tuunudím k smrti.Za oknem byla krásně modrá obloha,slunce jasně svítilo. Zjistila jsem, že nanočním stolku stojí podnos se snídaní.Neměla jsem na jídlo ani pomyšlení. Cítilajsem se hrozně kvůli tomu včerejšku, ipřesto, že já jsem nebyla ta, kdo se tomudruhému hnusně vysmíval. Tolik jsemdoufala, že Niall přijde a krve by se vemně nedořezal, když se ozvalo tichézaklepání na dveře.Dveře se otevřely a v nich stály mé dvěkamarádky Jessika a Ashley. Byl s nimiBen- Jessičin kluk.,,Patty, zlatíčko... Je mi to tak líto," vrhlase mi Ashley kolem ramen takovou silou,až jsem sykla bolestí a ona se okamžitěodtáhla.,,Promiň," omluvila se a nešťastně se namě dívala.Přivítala jsem se i s Jessikou a Benem,ovšem raději jen slovně.,,Říkala jsi, že jdeš na záchod! Proč jsiutekla?" ptala se Ashley napůl smutně,napůl naštvaně.,,To neřeš... Omlouvám se," odbyla jsemji a natáhla se pro jablko, které leželo napodnosu se snídaní.Holky a Ben u mě byli asi hodinu, a pak seomluvili, že musí jít. Opět jsem v tépoloprázdné místnosti zůstala sama.Po nějaké chvíli se opět ozvalo klepání nadveře a já doufala, že tentokrát už to Niallbude. Jestli ne, fakt se naštvu.Do pokoje vstoupil doktor a nesl v rucenějakou obálku, díky které jsemzapomněla na to, že jsem chtěla býtnaštvaná a která upoutala moji pozornost.Byla jsem strašně zvědavá, co v ní je.,,Dobré ráno. Jak jste se vyspala?" zeptalse s milým úsměvem, který jsemopětovala a odpověděla: ,,Dobře, děkujuza optání. Ehm.. Pane doktore? Niall...Nebyl tady?" zeptala jsem se a paknetrpělivě čekala na odpověď.,,Ten chlapec, se kterým jste se včerapohádala?" ujistil se a když jsem přikývla,zakroutil hlavou.Zklamaně jsem si povzdychla a zavřelaoči.,,Určitě přijde, nebojte se. A tady vámněco nesu."Pomalu jsem otevřela oči. Podával mi tuobálku, kterou celou dobu držel v ruce.Mlčky jsem si ji od něj vzala a hned jiotevřela.,Patty, miláčku... Nemám slov na to, co seti stalo. Tolik jsem doufala,že se tě nikdy nic takového nebude týkat.Musím pracovat, otec je naslužební cestě. Brzy za tebou přijdu. Ať těnic nebolí a jsi brzo zdravá!Máma'Jiného by to možná potěšilo, mě ale ne.Už zase jsem měla slzy na krajíčku.Práce byla pro rodiče vždy tonejdůležitější. Přednější než já. Nikdy simezi prací nedokázali udělat chvilku času ina mě. Nebo možná nechtěli.Zmačkala jsem dopis a pohodila ho nanoční stolek.,,Další špatné zprávy? Vy to opravdunemáte jednoduché Patty. Už radějipůjdu," řekl doktor a soucitně se na měpřitom celou tu dobu díval. Na posledníchvíli jsem se vzpamatovala.,,Můžete se na chvilku posadit prosím?Musím s někým mluvit nebo se ze všehoúplně zblázním," poprosila jsem a vdoktorově tváři se objevil radostnýúsměv, že jsem se konečně rozhodlamluvit o svých trápeních.Začala jsem tím, jak na mě rodiče kašlou.Nechodili na besídky ve školce, později,když jsem začala hrát na klavír, nechodiliani na má vystoupení. Všechno kvůlipráci.Pokračovala jsem k Niallovi, ikdyž se mi oněm mluvilo jen velmi těžce. Vyprávělajsem mu o tom, jak jsme jako malí bylinejlepší kamarádi. O zvratu, ke kterémumezi námi došlo, když jsme začali choditdo školy.Vylíčila jsem mu další možné i nemožnéudálosti svého života, o kterých nemásmysl se zmiňovat. Celou dobu měpozorně poslouchal, občas nevěřícnězakroutil hlavou nebo prohodil: ,,To je milíto."Těď, když doktor věděl úplně všechno, užjsem s ním nemohla dál mluvit o něčemjiném.,,Můžete prosím odejít? Chci být sama,"řekla jsem a dívala se, jak mizí mezidveřmi.Otočila jsem se na druhý bok a zavřelaoči. Měla jsem pocit, že slyším nějakétiché cvaknutí, ale to už jsem skoro spala.Probudila jsem se asi o dvě hodinypozději, slunce už se pomalu sklánělo kzápadu a já se opatrně protáhla. Celý levýbok už jsem měla přeležený, tak jsem sezačala pomalu otáčet na druhý. Samýmúdivem mi spadla čelist, několikrát jsemzamrkala, abych se ujistila, že ještěnespím a opatrně se zvedla do sedu.Seděl tam. Opravdu tam seděl a díval sena mě tím svým pohledem. Jeho oči měhypnotizovaly a přitahovaly jako magnet.,,Ahoj Patty," pozdravil opatrně, vyděšenýz toho, jak budu reagovat.Neodpověděla jsem hned. Stále jsemtomu nemohla uvěřit. Když viděl, že senemám k odpovědi, pokračoval: ,,Přišeljsem se omluvit. Pošli mě do háje, dej mifacku, křič na mě, ale nakonec mi prosímodpusť. Nic mě nemrzí tolik, jako méchování. Byl jsem něco jako namyšlenýfrajírek a přitom jsem nikdy takový býtnechtěl," řekl a já se pořád dokolaztrácela v jeho očích.Lehla jsem si, zavřela oči a o všempřemýšlela. Mám mu odpustit nebo ne?Mám ho poslat do háje, tak, jak to říkal?Ublížil mi, to ano, ale já nechtěla býttaková, jako on. Do obličeje mi spadlpramínek vlasů, Niall ho chytil mezi prstya zahrnul zpátky za ucho. Pak se na mě sotazníky v očích podíval a zeptalse: ,,Budeš tak hodná a odpustíštakovému idiotovi, jako jsem já?"Pár vteřin jsem ještě přemýšlela, jakodpovím, pak jsem se zhluboka nadechla ařekla...