Just Dream-2.časť

:) Som rada,že to čítate :) Mne sa to neskutočne páči :3

Potešíte Katy komentármi? :)

Všechno bylo ale marné....
Přesto jsem sebou ale škubala dál a pak
jsem ucítila tvrdé údery na všech částích
svého těla. Přesně jsem věděla, co se
děje. Mlátil mě a bude mě mlátit tak
dlouho, dokud neupadnu do bezvědomí.
Pak teprve toho nechá a v klidu si užije. V
klidu mě znásilní a pak uteče.,,Patty? Haló, probuď se. Slyšíš mě?!"
někdo mě propleskával, až mě bolely a
štípaly tváře.
Namáhavě jsem otevřela oči. Má víčka
byla jakoby strašně těžká. Strnula jsem ve
vlně šoku, když jsem zjistila, do čí tváře se
dívám a kdo mě našel. Byl to on, jehož
obličej a oči jsem neviděla už takovou
dobu. Vůbec se ale nezměnil.
,,Patty? Co se stalo? Můžeš vstát?"
Nevěděla jsem, co tady dělá ani jak mě
našel, ale bylo strašně ponižující, že mě
našel zrovna on.
Snažila jsem se mu pomoct, když na mě
začal opatrně natahovat kalhoty, ale nešlo
to. Byla jsem strašně zesláblá a šíleně to
bolelo. Tiše jsem zasténala bolestí a on
toho okamžitě nechal.
,,Zavolám záchranku," řekl a já ho opět
tiše pozorovala. Sebrala jsem všechny své
síly a tichým, sýpavým hlasem jsem
zašeptala: ,,Díky..."
Soucitně se na mě podíval a přiložil si
mobil k uchu. Unaveně jsem zavřela oči a
znovu se propadla do té hluboké nicoty.
*
Když jsem se znovu probudila, ležela jsem
v měkké, teplé posteli v místnosti, která
měla stěny vymalovány světlou
broskvovou barvou. Vedle mé postele stál
jakýsi přístroj a vydával tiché pípání.
Jen ztěží jsem si uvědomovala, co se stalo
a proč jsem tady, nakonec jsem si ale
přece jen vzpomněla.
Těkala jsem očima po pokoji a čekala,
jestli mě přijde zkontrolovat doktor, který
asi po čtvrt hodině opravdu přišel.
,,Á, vy už nespíte?" zeptal se. Jeho hlas
zněl překvapeně a radostně zároveň.
Opatrně jsem zakroutila hlavou. Bolel mě
i sebemenší pohyb.
,,Měla jste několik menších vnitřních
zranění. Žádné následky mít nebudete,"
usmál se na mě povzbudivě doktor a já
jsem opatrně položila hlavu zpátky do
polštářů.
,,Pamatujete si, co se ten večer stalo?"
zeptal se najednou doktor. Doufala jsem,
že tahle otázka nepadne. Přesto jsem ze
sebe třesoucím se hlasem
vypravila: ,,Zmlátil mě a pak..."
Co se stalo pak jsem už říct nedokázala.
Stejně to věděl.
,,To je v pořádku. Nemluvte o tom," řekl a
soucitně se na mě podíval. ,,Ročně nám
přivezou několik desítek dívek, jako jste
vy. Měla by jste svému zachránci
poděkovat."
,,Jo, beztak už se vypařil. Víte, on mě
nenávidí. Kdysi jsme byli kamarádi, ale
pak se to nějak zvrtlo," svěřila jsem se
doktorovi se svým trápením. On ale
zakroutil hlavou a řekl: ,,Nenávidí? Ale no
tak... To je moc silné slovo."
Přistoupil ke dveřím a rychle je otevřel.
Překvapeně jsem zůstala zírat s otevřenou
pusou, když jsem uviděla, jak v nich stojí
Niall, ve tváři nešťastný úsměv.
,,Nechám vás tady. Myslím, že si máte co
říct," usmál se na nás doktor a energicky
vyšel z místnosti, zabouchl za sebou dveře
a nechal mě tam s Niallem samotnou.
,,Jak ti je?" zeptal se tiše a sedl si na okraj
mé postele.
Vážně na mě po tolika letech normálně
promluvil? Neuvěřitelné...
,,Všechno mě bolí," odpověděla jsem,
když uběhly skoro dvě minuty.
,,Mrzí mě, že se něco takového stalo
zrovna tobě Patty. Vážně je mi to líto,"
řekl a posunul svou ruku až k mým
konečkům prstů. Stáhla jsem svou ruku
blíž k sobě a on okamžitě udělal totéž.
Oči se mi začaly zalévat slzami a můj
vztek začal narůstat. Nedokázala jsem se
ovládnout a začala na něj křičet: ,,Po
takové době se tady jen tak objevíš, říkáš,
že je ti to líto a já ti mám věřit, když jsi
mě tolik let urážel a vysmíval se mi? I
přesto, že jsme bývali kamarádi?
Nechápu, proč jsi něco takového vůbec
udělal! Nevím, co tu děláš, ale můžeš se
klidně vrátit zpátky. Tolik let jsem žila bez
tebe. Už jsem si zvykla. Zvládnu to i teď,"
hulákala jsem na něj a lapala po dechu.
,,Chceš říct, že lituješ toho, že jsem ti
pomohl? Vyhazuješ mě? Víš co? Víš ty co?!
Tak já jdu. Jsi pořád stejná kráva. Že já
idiot jsem se na tebe nevykašlal. Co z
toho teď mám? Vlastně vůbec nic! Jen si
mě za to seřvala! Víš co? Jdi někam. Lituju
toho, že jsem tě tam nenechal."
po těchto slovech se prudce zvedl z mé
postele, několika kroky došel ke dveřím,
vyšel na chodbu a pořádně za sebou
práskl dveřmi.
,,Takhle jsem to přece vůbec nemyslela,"
zakňučela jsem a bouchla pěstí do svého
stehna, čehož jsem okamžitě litovala.
Celou nohou se mi rozlila palčivá bolest a
já zaťala zuby. Myslela jsem, že to
nevydržím a začnu křičet.
Venku už se pomalu stmívalo, když někdo
pomalu pootevřel dveře. Celá napjatá
jsem čekala, kdo se vynoří ze tmy a v
hloubi duše doufala, že se vrátil Niall.
Mezi dveřmi zašustil dlouhý, bíly plášť a
do pokoje vstoupil lékař. Zklamaně jsem
si povzdychla a vrhla na něj tázavý pohled.
Navíc jsem s ním nechtěla mluvit, ikdyž
působil velmi přátelsky a sympaticky.
,,Odpoledne jsem zcela náhodou šel
kolem vašeho pokoje. Slyšel jsem...
Ehm... Zvýšené hlasy. Stalo se něco?"
ptal se tónem, který naznačoval, že mu
můžu říct cokoliv.
,,Pohádali jsme se. ZASE," zdůraznila jsem
a podívala se na doktora uslzenýma
očima. ,,Ale nechci se o tom bavit. Naučila
jsem se bez něj žít a nemám v plánu to
měnit," vysvětlila jsem ještě a zbaběle se
otočila k doktorovi zády.
,,To mě mrzí slečno," vypravil ze sebe
lékař. Slyšela jsem, jak znovu zašustil jeho
plášť, když se zvedal ze židle vedle mé
postele. Z tónu, jakým řekl, že ho to mrzí
bylo znát, že to myslí víc než upřímně.
Jemně mi stiskl rameno a pak tiše vyšel z
místnosti ven. Zabořila jsem hlavu do
polštáře, na kterém byl po chvilce velký
mokrý kruh, jak látka sála mé slzy.
Moje poslední přání před tím, než jsem
usnula bylo, aby se Niall vrátil...

By: Katy :)