Ak prečítate--->koment!
Otevřela jsem oči. Bílo…..obklopovaly mě jen bílé stěny. Netušila jsem kde jsem možná jsem doma a stěhujeme se, napadlo mě. Ne tohle není doma a v tu chvíli mě to trklo jsem v nemocnici. Prudce jsem se zvedla ale do hlavy a levé ruku mi vystřelovala prudká bolest. Třeba už se nikdy nebudu moct pohnout, napadlo mě, ale hned jsem tu myšlenku zavrhla a otočila hlavu na druhou stranu. O okraj mé nemocniční postele se opírala Louisova hlava. Spal. Nechtěla jsem ho budit, vypadal tak nevinně, Začala jsem přemýšlet co se asi stalo.
Z přemýšlení mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře. „Dále“ zavolala jsem a do dveří nakoukla sestra „Jak se cítíte slečno Wellsová?“ zeptala se a pak jí pohled sklouzl na Louise „Máte štěstí, že máte takového přítele, byl tu s vámi celou noc a usnul až když se dozvěděl, že jste v pořádku. Večer už by jste mohla jít domů, není to nic vážného. Ale teď si ještě odpočiňte, abychom vás mohli opravdu pustit.“ Sestřička mi dala instrukce a odešla z pokoje. Posunula jsem se na posteli a v tu ranu byl Louis vzhůru. Hlava mu vystřelila nahoru rychlostí světla „Co se děje?“ Nic jen jsem se chtěla posunout pohladila jsem ho po hlavě. Bylo na něm vidět, že se uklidnil a začal se mě vyptávat jak mi je.
„Promiň Lou, ale co se vlastně stalo?“ skočila jsem mu do řeči po dlouhém seznamu otázek který ještě zdaleka nekončil, stále jsem nechápala proč ležím v nemocnici. „Takže ty si nic nepamatuješ?“ v jeho hlase jsem slyšela něco nezvyklého, ale nedokázala jsem přijít na to co to je, možná strach, nevím. „No….já nevím jak ti to mám říct….“ začal Louis nejistě „Prostě mi to řekni, já to zvládnu, slibuju“ odpověděla jsem mu, ale už jsem si nebyla tak jistá, že to chci vědět. „No…Jake se… pokusil se tě znásilnit.“ Nevěřícně jsem na Louise vyvalila oči, pomalu jsem si začala vybavovat celou předešlou noc. „Víš Loui asi bych ti měla něco říct“ nedokázala jsem mu to tajit. „Víš já….já jsem s Jakem chodila.“ až teď ke mně zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Až po dlouhých minutách z něj konečně vypadlo: „Proč jsi mi to neřekla?“ „Já nevím Louisi, nevím asi jsem se bála abys nebyl naštvaný.“ „Jo, takže ty ses mě bála? Jaka si se taky takhle bála, nebo co?“ Věděla jsem že asi bude naštvaný, ale nečekala jsem že takhle, takže jsem jen sklopila oči a civěla do nemocniční peřiny. „Louis za chvíli vstal a s prásknutím dveří odešel“
Zabořila jsem hlavu do polštáře a rozbrečela jsem se. V tu chvíli vtrhla do pokoje sestra. „Jste v pořádku?“ Pokusila jsem se o úsměv, ale zřejmě nebyl vůbec účinný „Nechám vás tu o samotě, ale kdyby jste cokoli potřebovala, stačí jen zazvonit.“ ve dveřích se,ale ještě zastavila: „Předpokládám, že tu budete chtít ještě pár dní zůstat?“ přikývla jsem a jakmile se ze ní zabouchly dveře znovu jsem se zabořila do polštáře a začala na novo.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára